Miloš Sarčev, jedno z největších jmen závodní minulosti a trenérské současnosti, prosadil ve světě kulturistiky intenzifikační princip, který nemá přirovnání. Jedná se o tzv. Gigantické série. Obecně lze říct, že jde o rozšíření již zaběhlých supersérií, ale ve větším měřítku. Předem říkáme, že se jedná o velmi náročný princip, který vedle svalového vyčerpání klade důraz i na kardiovaskulární systém, z čehož vyplývá, že gigantické série jsou v podstatě jakýmsi maratónem kulturistického tréninku. Cvičenec tak musí nejen překonávat svalovou bolest a vyčerpání, ale především řadu po sobě jdoucích sérií udýchat.
View this post on Instagram
Obecný princip gigantické série
Nejnižší možná gigantická série je spojení tří cviků v rámci partie, které budou následovat hned za sebou - tedy triset. Zásadní je zvolit takové cviky, které jsou od sebe vzájemně co nejvíce odlišné. Napomůže to rozložení sil a tomu, že budeme skutečně schopni jet ve velké intenzitě takto dlouhou gigantickou sérii. Kdybychom totiž trénink nohou (viz. níže) předělali na gigantickou sérii o například 1. širokých dřepech, 2. klasických dřepech a 3. čelních dřepech, nebylo by možné z hlediska intenzity a svalové výdrže gigantickou sérii kompletně dokončit. K faktickému selhání by totiž pravděpodobně došlo u většiny z nás někde za začátkem druhého cviku, klasického dřepu.
Příklad v tréninku nohou:
1. DŘEPY - 2. PŘEDKOPÁVÁNÍ - 3. LEGPRESS
- Kde přestávkou mezi cviky je pouze přechod z jednoho cviku na druhý. Pauza samotná probíhá až po prvním kole těchto tří cviků, tedy po prvním trisetu. Opět je zde nutná intenzita, správné zapojení svalových skupin a technika. Vždy propojit sval a mysl, vždy na dno svých sil, jedině pak dostávají gigantické série svou efektivitu, kdy dochází k extrémnímu nahromadění kyseliny mléčné ve svalech a zatížení kardiovaskulárního systému.
Toto rozvržení o spojení tří cviků je tedy nejnižší možnou gigantickou sérií. Dnešní klasické gigantické série se skládají i ze spojení čtyř a více cviků v rámci jedné svalové partie. Z toho vyplývá, že gigantické série nachází největší uplatnění u velkých partií, kdy je potřeba na sval zacílit z více úhlů. U menších svalových partií, typu ruce, kdy pro například biceps stačí zacílení zhruba dvou cviků, nemají tyto gigantické série příliš velký význam.
Zajímavé uplatnění by tak gigantické série měly například v případě zad, tedy velké svalové skupiny, tvořené vícero částmi, které často zapojujeme individuálně a je zde tak poměrně velký prostor pro sestrojení takového trojsetu/čtyřsetu, ve kterém se zvolené cviky budou vzájemně co nejvíce lišit. Gigantické série jsou z hlediska krátkodobého a nárazového stimulu zajímavým nástrojem, který může zaujmout každého, kdo rád v tréninku experimentuje. Jako u každé metody i zde platí pravidlo vlastního pocitu. Poslouchání svého těla a případná vlastní úprava principu do takových podob, ve kterých sami pocítíme výsledky.